ÚSOV

HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY

Jednotlivé židovské rodiny se patrně začaly usazovat v Úsově již v průběhu 14. století, ale založení jejich komunity je spojováno s rokem 1454. Na základě královského nařízení opouštěli Židé v tomto roce Olomouc, Uničov a ostatní moravská královská města a uchylovali se do menších panských měst, kde nalézali ochranu a přístřeší. Městečko Úsov bylo v té době správním sídlem velkého panství. Původní židovská komunita byla tedy s největší pravděpodobností vytvořena uprchlíky z nedalekého Uničova a Olomouce. První písemná zmínka o židovském osídlení Úsova pochází z roku 1564 a je uvedena v česky psaném urbáři „Registra Sprawny Panstwy Aussowskeho“. V druhé polovině 16. století se v Úsově nacházelo 8 židovských rodin. Tak jako v jiných městech, i v Úsově se Židé směli zabývat jen povolenými řemesly, obchodováním a peněžnictvím, museli bydlet ve vyhrazených městských čtvrtích a odvádět vysoké daně. Členové židovské komunity se významně podíleli na ekonomickém rozvoji, a proto postupně získávali uznání, práva a výhody. Tak například v roce 1571 císař Maxmilián II. povolil přeložení úsovských týdenních trhů ze soboty na středu, aby Židé mohli světit svůj sobotní den odpočinku – šabat. Židovská obec s rabínem a synagogou existovala ve městě již na počátku 16. století.

Během třicetileté války (1618 – 1648) bylo město vypáleno a mnoho křesťanských i židovských obyvatel přišlo o život. Po skončení války se židovská komunita začíná opět rozrůstat, neboť sem přicházeli vystěhovalci z Polska, Litvy a Ukrajiny, kteří prchali před pronásledováním, vyvolaným Chmelnického povstáním (1648 – 1656). Původní, patrně dřevěná synagoga, zničená během třicetileté války, byla nahrazena novou, zděnou synagogou v roce 1688. Židovská obec v Úsově byla řízena vlastní samosprávou v čele s rychtářem a spravována podle židovského práva.

Další rozvoj úsovské židovské obce byl nepříznivě ovlivněn provokací, kterou ve zdejší synagoze vyvolal katolický kaplan Samuel Jelínek z Dubicka v roce 1721. Podle následného soudního rozhodnutí došlo k přísnému potrestání obviněných Židů a ke zbourání synagogy. Náklady s tím spojené si musela uhradit sama židovská obec. Rovněž byl vydán zákaz hromadných bohoslužeb. Teprve roku 1753 císařovna Marie Terezie povolila v Úsově zřízení tří modliteben. Na počátku dlouhé cesty k emancipaci Židů v našich zemích stály reformy císaře Josefa II. z let 1781 – 1788. Nástup svobodnějších podmínek dokládá i císařský dekret z roku 1783, povolující výstavbu nové synagogy v Úsově. O rok později zde byla zřízena také obecná židovská škola, ale až revoluční události roku 1848 zásadně odstranily oficiální diskriminaci a přinesly Židům rovnoprávnost i plná občanská práva, včetně práva bydlet v libovolné lokalitě. V roce 1850 žilo v Úsově 780 Židů, což představovalo více než 30% obyvatel města. V druhé polovině 19. století nastává postupný pokles jejich počtu, neboť rodiny i jednotlivci se stěhovali do větších měst za lepšími ekonomickými podmínkami. Na přelomu století v Úsově sídlilo už jen asi 100 židovských občanů a do 1930 jejich počet klesl na 20.

Městečko Úsov se nacházelo na území Sudet, a proto bylo obsazeno německou armádou již v říjnu roku 1938. Neblaze proslulý v Německu vyvolaný pogrom, zvaný Křišťálová noc, bohužel nalezl odezvu i zde. Místní nacisté vtrhli 10. listopadu 1938 do židovské čtvrti, kde mimo jiné zdemolovali a vypálili zařízení synagogy. Tragické období německé okupace přežilo pouze několik úsovských občanů židovského původu, mezi nimi básník a prozaik Vlastimil Artur Polák. Židovská obec v Úsově nebyla po válce obnovena.

SYNAGOGA Úsov,
po roce 1930, pohled na západní průčelí

INTERIÉR SYNAGOGY
Úsov, po roce 1930, pohled na svatostánek (aron ha-kodeš) Barokně klasicistní budova byla postavena v roce 1784 na místě starší synagogy