NĚKOLIK OSUDŮ Z MNOHA

OTTO LÖFF
Narodil se 12. června 1896. Do Loštic se přistěhoval z Kroměříže. Roku 1935 si na náměstí v domě čp. 54 otevřel obchod se smíšeným zbožím. Těšil se všeobecné oblibě, účastnil se společenského života, působil ve fotbalovém klubu a byl členem sokolského orchestru. Otto Löff i jeho manželka Erna, rozená Simerlová, byli zavlečeni do koncentračního tábora Raasika, kde oba zahynuli roku 1942.

FOTBALOVÉ MUŽSTVO SK LOŠTICE, 1935
Jednatel Otto Löff , stojící nahoře první zleva

GRETA HIRSCHOVÁ
Narodila se v Lošticích 30. září 1923. Bydlela s rodiči v Pivovarské ulici čp. 100. Její otec Karel Hirsch byl řezníkem. Hirschovo řeznictví se nacházelo v budově dnešní pivnice U rytíře (se vchodem z Hradské ulice). Greta byla umučena v Treblince roku 1942 ve věku devatenácti let. Její otec, matka Irma a sestra Lisa zahynuli tamtéž.

OBECNÁ ŠKOLA LOŠTICE 1930
Greta Hirschová sedící první zleva

KURT WISCHNITZER
Kurt se narodil v Lošticích 7. 11. 1915. Byl oblíben mezi židovskou i křesťanskou mládeží nejen ve svém rodném městě, ale i v Mohelnici a Úsově. Pro svůj židovský původ byli Kurt, jeho rodiče - Markus a Irma, jakož i mladší sestra Lily posláni do koncentračního tábora, kde všichni zhynuli.

KURT WISCHNITZER
Loštice kolem r. 1925
V pozadí dřevěné bedny užívané na vyzrávání tvarůžků. Tak jako mnoho jiných židovských rodin v Lošticích se i Wischnitzerovi zabývali výrobou tvarůžků. V roce 1923 zakoupili dům v Žadlovické ulici čp. 174 a započali s výrobou. Jejich podnikání bylo úspěšné a proto si roku 1937 opatřili nákladní automobil zn. Walter na rozvážení svých výrobků. Soukromá sbírka

LOŠTICKÁ MLÁDEŽ
Kurt Wischnitzer první zprava, zámek Bílá Lhota kolem r. 1935. Soukromá sbírka

KURT SCHNITZLER
Narodil se 12. května 1916, před válkou žil s rodiči v Olomouci a studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na počátku okupace byl pro svůj židovský původ vyloučen ze studií a poslán na nucené práce. V roce 1942 byl transportován do Terezína a odtud 18. prosince 1943 do Osvětimi, kde zahynul.

Dochoval se soubor dopisů a motáků, které psal Kurt Schnitzler své křesťanské přítelkyni Marii H., jenž žije v Lošticích (2004). Kromě osobních sdělení, zajímavých úvah a postřehů obsahuje jeden z motáků seznam léků, které pisatel potřeboval pro sebe i pro léčení svých spoluvězňů. Jeho přítelkyně mu tajně zaslala několik zásilek, přestože sama žila pod dohledem nacistů. Její otec byl vězněn v koncentračním táboře za protistátní činnost. Ilegální písemný styk byl postihován nejpřísnějšími tresty, včetně trestu smrti.

DOPISY A MOTÁKY
Vojnice, Stupava, Olomouc a Terezín 1940 – 1942

EGON MORGENSTERN
Narodil se 27. července 1914 jako syn Julia a Laury Morgensternových. Jeho matka působila v Lošticích jako porodní asistentka. Morgensternovi byli židovského vyznání, a proto po příchodu nacistů Egon uprchl se svým mladším bratrem Arminem do Polska. Chtěli se dostat přes pobaltské státy a Švédsko na Západ, aby mohli bojovat proti nacistům. V Lotyšsku byli zadrženi neblaze proslulou sovětskou státní policií NKVD, která Egona obvinila ze špionáže. Poté prodělal transport smrti a mnohaleté útrapy v gulagu u řeky Pečory za polárním kruhem. Po válce byl propuštěn z tábora, ale nesměl opustit území Sovětského svazu. Veškeré jeho pokusy o návrat do ČSR byly neúspěšné. Nejbližší příbuzní se dozvěděli, že je naživu, až v roce 1958. V současné době žije v Litvě (Vilniusu) a do nedávné doby navštěvoval Loštice i Mohelnici. V roce 2006 jej ve Vilniusu navštívil starosta Loštic Ctirad Lolek a předal mu pamětní medaili města a dar od sdružení Respekt a tolerance.

Jeho bratr Armin, díky své tehdejší nezletilosti, unikl gulagu. Později využil možnost vstoupit do Svobodovy armády, prodělal letecký výcvik a účastnil se mnoha bojových akcí, včetně bitvy u Dukly. Získal mnohá vojenská vyznamenání jako např. Řád rudé hvězdy, Medaili za chrabrost a dva Čs. válečné kříže 1939. Po válce se vrátil zpět do Československa. Předkové Julia Morgensterna bydleli již kolem 1820 v Lošticích - Ztracená ulice čp. XV. (620). Při sčítání lidu roku 1921 Morgensternovi žili v jednopatrovém traktu domu u synagogy. Egonova matka zahynula v koncentračním táboře Rejowiec v roce 1942 a otec zahynul v témže roce ve varšavském ghettu. Mladší sestru Renatu nacisté zastřelili roku 1941 poblíž Minsku.

EGON MORGENSTERN

V uniformě československého vojáka, 1938	Návštěva v Muzeu Mohelnice, 2000 - s brašnou své matky Laury

ARTUR LANGER

Artur se narodil v Lošticích roku 1923 jako nejmladší potomek manželů Langerových, měl šest starších sester. Jeho rodiče vlastnili továrnu na vatu, a když jim vyhořela, začali se věnovat, tak jako několik dalších židovských rodin, výrobě tvarůžků. Na živobytí si vydělávali také pěstováním a obchodem s ovocem. „Můj otec sloužil za první světové války v rakouské armádě u dragounů. Následkem zranění trochu chroumal a někdy chodil s hůlkou. Ale nebylo to nic vážného,“ vzpomíná Artur Langer. „Bydleli jsme v domku s větší zahradu a měli jsme psa vlčáka. Já a sestry jsme chodili do české školy, doma se mluvilo česky a taky německy, nemluvilo se jidiš, my jsme to ani neuměli. Dvakrát týdně odpoledne jsem chodil do Sokola. Cítili jsme se být židovskou rodinou, ale kamarády jsem měl židovské i křesťanské… Antisemitismus jsem u nás (v Lošticích) nepoznal.“

O svém vztahu k náboženství Artur Langer dodává: „V Lošticích bylo dost Židů, byl tam minjan, tedy modlitební minimum deseti dospělých mužů, bez něhož se nesmí konat veřejná pobožnost. Naše synagoga bývala moc hezká. Pamatuji si ještě dneska, jak se tam moje sestra vdávala. Nebyli jsme zvlášť pobožní, ale drželi jsme všechny židovské svátky. O velkých svátcích jako byl Nový rok, Jom kipur, jsme do školy nechodili.“ V roce 1933, když bylo Arturovi deset let, se Langerovi přestěhovali do sousední Mohelnice. Bydleli v Lékárnické ulici v domě, kde je dnes penzion pro důchodce. I zde, v tehdy převážně německém městě, chodil Artur do české školy i do Sokola. Rodina bydlela v domě společně s Němci a Čechy. Když Hitler v roce 1938 obsadil Sudety, majitel domu rodinu Langerovu vykázal z bytu, protože mu začal vadit jejich židovský původ. Langerovi se poté odstěhovali do bezpečnějšího Brna.

Útěk do Palestiny
V roce 1939 se nacistická hrozba stávala skutečností i v Brně, a proto si Arturovy tři sestry opatřily zvláštní povolení a odešly do Palestiny. Artur se snažil rovněž opustit protektorát, ale s jeho cílem nesouhlasili rodiče. Argumentovali hlavně tím, že je na takovou nejistou pouť do neznáma ještě moc mladý. Bylo mu teprve 16 let, byl slabší postavy a podle vlastních slov vypadal ještě o dva roky mladší. Přes odpor rodičů věnoval Artur veškeré úsilí přípravám k odjezdu do zaslíbené země a konečně získal povolení k vystěhování. Na počátku září roku 1940 dostává ten nejlepší dárek k sedmnáctým narozeninám a se skupinou dalších několika set šťastlivců vyjíždí z Prahy do Vídně, odkud měli pokračovat po Dunaji přes Rumunsko do Palestiny. Ten dárek mu zachránil život. Počáteční radost poutníků záhy vystřídalo zklamání a strach. Mnozí z nich nakonec Palestinu bohužel nikdy nespatřili. První překážka je čekala na hranici s Rakouskem. Zde bylo připraveno gestapo a uspořádalo poslední selekci. Gestapáci se vyžívali zejména v rozdělování rodin. Pan Langer vysvětluje: „Bylo tam hodně lidí s rodinami. Selekci dělali Němci tak, že třeba matku se synem nechali v Čechách a otce s druhým děckem pustili. Já jsem byl sám a naštěstí mě pustili. Pak jsme se dostali do Vídně a na loď, co nás bez problémů dopravila do Rumunska.“ Dílčí radost záhy zkalily další těžkosti. „V Rumunsku jsme čekali, až připlula loď Rosita (Milos), která nás měla dopravit dál. Moc místa tam nebylo pro tolik lidi. V noci však do naší lodě narazilo nějaké jiné plavidlo a udělalo v lodním trupu velkou díru. Trvalo asi další tři dny, než bylo vše opraveno. Potom jsme opustili přistav Tulce. Po dlouhé plavbě jsme se konečně dostali k břehům Palestiny. Tam nás ale chytli Angličané a za jejich doprovodu jsme připluli do blízkosti přístavu Haifa.“ Vysněná země byla sice na dohled, ale drama a ukrutná hra osudu pokračovala dál. Palestina byla tehdy ještě pod britskou mandátní správou, která se přistěhovaleckým pokusům na toto území bránila. Artur Langer spolu s dalšími uprchlíky nesměli vstoupit na břeh. Místo toho byli převedeni na loď Patria. Neblaze proslulý příběh Patrie se zapsal do dějin druhé světové války jako jedna velká ostuda. Když se pasažéři a členové podzemního hnutí dozvěděli, že Patria má vyvézt stovky ubohých přistěhovalců na ostrov Mauritius v Indickém oceánu, rozhodli se plavbě zabránit. Při tajném pokusu o poškození lodního motoru, aby loď nemohla odplout, však nastal výbuch, po kterém se loď potopila a 257 lidí zahynulo. Artur měl opět štěstí. Byl dobrým plavcem, a tak doplaval k molu. Byl šťastný, že se zachránil, i když zrovna takhle si svůj vstup do svaté země nikdy nepředstavoval. Všichni ti, co přežili, byli téhož dne odvezeni do anglického vězení. Po osmi měsících byli propuštěni a muži dostali možnost hlásit se prostřednictvím anglické armády do československé bojové jednotky.

Z pronásledovaného voják
Artur Langer vstoupil do armády v červenci 1942. Vůbec netušil, že v té samé době nacisté odvážejí většinu židovských obyvatel Loštic, 59 mužů, žen a dětí, do koncentračního tábora. „Nejdřív jsem prodělal výcvik u protiletadlového dělostřelectva. Nějaký čas jsem sloužil v Haifě přímo na molu, na které jsem před nedávnem doplaval z potopené Patrie. Potom nás přeřadili do Tobruku, kde jsme vzdorovali německé armádě. Po asi šesti měsících jsem odplul do Anglie. Spojenecké invaze v Normandii jsem se zúčastnil jako šofér obrněného vozidla. Zbytek války jsem prožil ve Francii. Hned po uzavření míru jsem odjel zpět do Čech. Generál Liška a asi třicet vojáků, já mezi nimi, byli posláni do Prahy na Vysokou školu válečnou. Tam jsem sloužil jako šofér až do konce roku 1945.“ Na škole pomáhali s úklidem němečtí zajatci. A Artur Langer zažil další nečekané setkání. Jeden ze zajatců totiž mluvil česky. Byl starší než Artur a shodou okolností pocházel také z Mohelnice. Z jejich rozhovoru vyplynulo, že rodiče německého zajatce byli ti, kdo před válkou vyhostili Langerovu rodinu kvůli židovskému původu z mohelnického bytu. Odveta se ale žádná nekonala. Artur to chápal spíš jako úsměvnou náhodu. Krátce po válce se bohužel dozvěděl i mnohem horší zprávy. Jeho oba rodiče Emil a Flora, tři sestry Greta, Marta, Erna a její čtyřletý syn Petr byli zavražděni v koncentračních táborech. Artur Langer pracoval nějaký čas jako úředník a také vojenský instruktor v československém školicím středisku pro vojáky izraelské armády. Na počátku roku 1949 odešel znovu do Izraele, což ho téměř jistě zachránilo před zatčením a vězněním komunistickém žaláři.

Občanem Tel Avivu
Dnes žije Artur Langer v izraelském Tel Avivu. V listopadu roku 2006 ho tam navštívili členové židovské kongregace Hakafa z Glencoe v Illinois v čele s rabínem Brucem Elderem. Tato americká kongregace má v užívání jednu z loštických Tór a přáním členů Hakafy bylo navštívit a potěšit někoho z členů předválečné židovské komunity z Loštic. Setkání zprostředkovalo loštické občanské sdružení Respekt a tolerance, které je od roku 2005 je v písemném a telefonickém styku s Arturem Langerem. Ten od sdružení v minulém roce dostal nejprve balíček informací a také fotografii svého tatínka s fajfkou v puse.

V soukolí historie
Artur Langer se stal nedobrovolně přímým účastníkem mnoha významných historických událostí. Některé z nich jsou dodnes částečně zahaleny rouškou tajemství. Stále není příliš známo, že ještě v roce 1940 bylo možno vycestovat s požehnáním úřadů z Protektorátu Čechy a Morava. Nebylo to určitě snadné, ale přesto v tomto roce ještě téměř 6000 Židů dostalo povolení opustit protektorát. Už v následujícím roce se poměry velmi změnily k horšímu. Židé byli nuceni nosit žlutou hvězdu a začaly první deportace, z nichž nebylo návratu. Možnost byť i nepohodlného vycestování lodí do Palestiny byla zakrátko pro miliony lidí jen neuvěřitelným snem. To však nic nemění na skutečnosti, že mnozí uprchlíci, kteří se na lodi za svobodou vydali, do cíle nikdy nedorazili. Tragédie lodi Patria nebyla totiž ojedinělou záležitostí. Britská mandátní správa vrátila mnohé lodi do místa vyplutí, což znamenalo pro pasažéry téměř jistou záhubu. Do této smutné kapitoly patří například i smrt 768 uprchlíků cestujících na lodi Struma, která byla na počátku roku 1942 potopena výbuchem miny (nebo ruskou ponorkou) v Černém moři, poté co jí Britové bezohledně zakázali připlout do Palestiny, nebo ztroskotání říčního parníku Pencho v Egejském moři, či tragedie jednoho z lodních transportů, který koncem roku 1939 zamrzl v Dunaji. Uprchlíci zde několik měsíců trpěli zimou a hladem a byli vysvobozeni teprve za pomoci zahraničních podpůrných organizací.

Osudy loštického rodáka Artura Langera odhalují i otázku často diskutované účasti židovských obyvatel na protinacistickém odboji. Zatímco historikové minulé éry se snažili účelově prezentovat židovské spoluobčany jako pasivní účastníky tragických válečných událostí, Langerovy vzpomínky nás přivádějí k informacím, ze kterých vyplývá, že mnozí, kterým se podařilo emigrovat, se okamžitě místo starostí o svoje živobytí zapojili do úsilí o obnovu československého státu a v další fázi se se zbraní v ruce začlenili do boje proti nacistům. Z 8000 československých Židů žijících v Palestině jich téměř 2000 vstoupilo do československých jednotek. Židé pocházející z naší země rovněž sloužili v britském letectvu a zpočátku tvořili téměř sedmdesát procent Svobodovy armády bojující proti nacistům na východní frontě.

Rybičková, S. a Štipl L.: Jeden osud uprostřed holocaustu. In: Moravský sever 30. 01 2007
Telefonní rozhovor a dopisy od: A. Langer a G. Kornfeld, Tel Aviv (archiv RaT)
Artur Langer, Tel Aviv, Izrael (kazeta 1049 a –b A.L., ŽM v Praze)

Fanny Neuda
(1819 Ivančice – 1894 Merano)

Fanny Neuda byla manželka loštického rabína Abrahama Neudy (1812 - 1854 Loštice) a autorka populární knihy, kterou napsala v Lošticích roku 1854. Svoje dílo nazvala: „Stunden der Andacht“ (Hodiny zbožnosti). Její dílo se stalo brzy bestsellerem - jedná se o první modlitební knihu kterou napsala židovská žena pro ženy. Původní verze textu se dočkala již kolem třiceti vydání a to v němčině, jidiš a angličtině. První anglické vydání pochází z roku 1864. Další vydání se objevilo ve třicátých letech a bylo určeno pro ženy žijící v nacistickém Německu (Frankfurt 1936). Kniha vyšla několikrát i po válce - např. v Basileji r. 1950.

V roce letech 2005 – 2006 editorka Getty Publications z Los Angeles paní Dinah Berland přepracovala německý text do moderní angličtiny a zveršovala. Nová rozšířená publikace je již dokončena a vychází pod názvem Hours of Devotion v nakladatelství Schocken Books (New York) v srpnu 2007.

Fanny Neuda (roz. Schmiedl) se narodila v rabínské rodině 6. března 1819 v Ivančicích. Později se odstěhovala s rodiči do Prostějova, kde se jí dostalo značného vzdělání. Otec Juda Schmiedl (1776 – 1855) působil jako rabín v Prostějově a posléze v Osoblaze.

Její manžel, Abraham Neuda, byl v roce 1835, po smrti svého otce rabína Arona Neudy, zvolen loštickým rabínem. Abraham patřil k prvním progresivním rabínům na Moravě. Hlavní moravský rabín Trebitsch z Mikulova vetoval jeho jmenování a odůvodnil to tím, že Abraham nepoužívá při bohoslužbě hebrejštinu a že získal značné sekulární (nenáboženské) vzdělání. Loštický rabín se začal rozhodně bránit, z čehož vznikl spor do kterého se postupně zapojilo mnoho učených osobností, včetně významného vídeňského kazatele Mannheimera. Po šesti letech bylo navrženo, aby zvláštní komise složená z rabínů a dokonce i katolického kněze vyzkoušela schopnosti a znalosti Abrahama Neudy. Abraham zkoušku zvládnul a stal se konečně oficiálně loštickým rabínem a hrdinou těch kteří s ním sdíleli nové myšlení. Byl činný i literárně. Dlouholeté spory však patrně poznamenaly jeho zdraví. Rabín Abraham Neuda zemřel 22. února 1854 ve věku čtyřiceti dvou let.

Fanny Neuda si velmi vážila postojů svého manžela a proto v úvodu své slavné knihy napsala: Ráda bych totiž zveřejněním těchto řádek zbudovala svýma slabýma rukama pomník milující vzpomínky na svého vzácného, nezapomenutelného manžela Abraháma Neudy, rabína v Lošticích na Moravě….

Autorčin bratr Dr. Adolf Schmiedl (1821 – 1913) působil jako rabín mj. v Prostějově, v Jevíčku, krátce i v Lošticích , ve Slezsku a později ve Vídni. Tento vážený učenec je autorem mnoha publikací ve kterých se mj. zaměřoval na arabsko-židovskou náboženskou filozofii. Schmiedl podporoval nové reformní náboženské smyšlení i svého švagra Abrahama Neudy.

Fanny Neuda rovněž sepsala příběhy pro děti nazvané "Naomi" (1867) a "Dětské příběhy z židovského rodinného života “ (1876). Zemřela v Meranu (dříve Rakousko, nyní Itálie) 16. dubna 1894 ve věku 75 let.

Tato významná osobnost zůstala v Lošticích zcela zapomenuta, zatímco ve světě docházelo a dochází k dalším vydáním jejího díla. Členové sdružení Respekt a tolerance zdokumentovali informace z jejího života a poskytli je paní Dinah Berland, která připravila rozšířené vydání knihy Studen der Andacht v angličtině. Při dokumentaci bylo mj. zjištěno, že Fanny Neuda byla matkou tří synů narozených v Lošticích - Moritz (1842), Julius (1845) a Gottheld (1846). Informace o dějinách židovské komunity v Lošticích, fotografie synagogy a další materiály budou použity v historické příloze knihy a na přednáškách, které připravuje Dinah Berland v USA na podzim 2007.

Podrobnější informace viz: Ostatní  – Fanny Neuda a Dinah Berland 
                                            Ostatní  – Ceny  a soutěže  
                                            Aktuality 2007  

Novinky:

Červen 2008: Divadelní představení CHANA v loštické synagoze

Červen 2008: Slavnostní otevření synagogy v expozice v Úsově

Květen 2008: Vzdělávací program, ZS Klopina

V průběhu roku 2007 sdružení Respekt a tolerance vytvořilo nové webové stránky a sestavilo vzdělávací programy na DVD a CD „Vzpomínky na židovské rodiny (nejen) z Loštic, Mohelnice a Úsova“. Tyto programy jsou poskytovány školám zdarma a byly realizovány s pomocí nadačního příspěvku NFOH.

31.12.2007: PF 2008

31.12.2007: Zpráva o činnosti 2007 - soubor o velikosti 3MB

26.06.2007: Varovné výročí

16.06.2007: Berta Horová

10.05.2007: Respekt a tolerance dává publikace o holocaustu do škol

05.05.2007: Projekt - Knihy pro univerzitu

01.05.2007: Dinah Berland a Fanny Neuda - Nové vydání knihy loštické spisovatelky

19.04.2007: Loštická synagoga

16.04.2007: March of the Living

23.03.2007: Výstava v Londýně

26.01.2007: Cena Terry Haass 2007

20.01.2007: Artur Langer

01.05.2006: Bar micva

9.12.2006: Stáhněte si zprávu o činnosti RaT v roce 2006 ve formatu PDF