NĚKOLIK OSUDŮ Z MNOHA
OTTO WOLF
Narodil se dne 5. června 1927 v Mohelnici. Byl židovského původu. Se svými rodiči a sestrou utekl, aby se zachránil před transportem do koncentračního tábora. V letech 1942 až 1945 se skrývali ve vesnici Tršice u Olomouce a v okolních lesích. Otto Wolf byl nešťastně dopaden tři týdny před koncem války při protipartyzánské akci, kterou provedl kozácký oddíl ve službách německé tajné policie. Přes velké utrpení nikdy nevyzradil jména svých ochránců ani úkryt rodičů. Spolu s dalšími zatčenými byl 20. dubna 1945 za živa upálen. Rodiče a sestra Felicitas se dočkali osvobození. Jeho bratr Kurt padl v bitvě u Sokolova v roce 1943. Pamětní deska bratřím Wolfovým byla odhalena v Mohelnici roku 1948 na domě v Nádražní ulici čp. 6, kde Wolfovi bydleli a kde se Otto narodil.
Otto si během okupace psal deník, jenž v roce 1997 vyšel knižně pod názvem Deník Otty Wolfa. Jeho dílo, které začal psát, když mu bylo patnáct let, u nás nemá obdoby a je považováno za významný dokument osvětlující poměry za doby okupace a svědčící o pomoci českých obyvatel ohroženým spoluobčanům.
RODINA ZIEGLEROVA
Můj dědeček Edmund Ziegler se přistěhoval do Mohelnice kolem roku 1870. Společně s babičkou vlastnili menší výrobnu slivovice na Třebovské ulici číslo 4. Rovněž se věnovali výrobě lněného, kostnicového a kostěného zboží a výrobě korzetů - První moravskoslezská továrna na kostěné a kostnicové zboží.
Já jsem se narodil jsem v Mohelnici v roce 1920 a bydlel jsem tam až do počátku třicátých let. V té době žilo v Mohelnici asi 20 židovských rodin. Kantor Fuchs z Loštic přicházel každou neděli vyučovat nás děti židovské náboženství. Ve městě jsem prožil pěkné dětství na které rád vzpomínán. Dost dobře jsem hrál fotbal a zúčastnil jsem se mnoha plaveckých soutěží. Po roce 1930 jsme se přestěhovali do Bratislavy, ale v Mohelnici jsme však stále měli dům a příbuzné, a proto jsme město navštěvovali každé léto.
Protože jsem byl Žid, opustil jsem Bratislavu v srpnu 1939. Měl jsem štěstí a dostal jsem se do Dánska, kde jsem pracoval u sedláka. V září 1943 jsem utekl se svojí dánskou přítelkyní do Švédska. V noci jsme museli plavat k rybářské loďce. Když jsme se dostali ke švédskému pobřeží opět jsme plavali od lodi na břeh. Důvod našeho útěku byl nacistický plán poslat všechny Židy z Dánska do koncentračních táborů. Při této akci, kterou tajně zorganizovala dánská vláda za pomoci podzemního odboje a rybářů, se podařilo zachránit většinu ze sedmi tisíc Židů, kteří v té době žili v Dánsku. Ve Švédsku jsem studoval na univerzitě v Uppsale a také jsem se tam oženil. Za mého působení ve Švédsku jsem se přihlásil v kanceláři Československé armády ve Stockholmu. Jako ženatého mě poslali v posledním roce války do Anglie, kde jsem sloužil u dělostřelectva. V listopadu 1945 jsem se vrátil do Dánska. Později jsem se odstěhoval do Kanady, kdy žiji dodnes (2005). Mimo jiné jsem pracoval jako vedoucí odboru na ministerstvu pro emigraci a v letech 1968–69 jsem byl zodpovědný za integraci uprchlíků z Československa.
Moje mladší sestra Charlotte, rovněž rodačka z Mohelnice, odešla před válkou do Palestiny a později působila jako zdravotnice v československé jednotce na Západě.
Bratr našeho otce Dr. Othmar Ziegler se narodil roku 1896 v Mohelnici. V roce 1938 odešel do Anglie. Sloužil ve specializovaném oddělení britské armády pro ničení německé vojenské dopravy a dosáhl hodnosti podplukovníka.
Můj otec Erwin Ziegler pocházel také z Mohelnice. Byl Žid a navíc sociální demokrat, takže jeho šance na přežití byly mizivé. Zahynul v Buchenwaldu 23. prosince roku 1944 a jeho jméno je uvedeno na našem rodinném hrobě, který se nachází na mohelnickém hřbitově. Dr. Edgar Ziegler, Ottawa, Ontario, Canada
Rodina Zieglerova
Mohelnice 1924
Zleva - druhý: Erwin, čtvrtý, sedící: Edmund, pátý: Othmar Zieglerovi
Edgar Ziegler v uniformě vojáka československé jednotky v Anglii,
Londýn 1945
Dr. Ziegler navštívil svoje rodné město a členy občanského sdružení Respekt a tolerance koncem září 2005. Projektu věnoval rodinné náboženské předměty, které zdědil po svém otci a dědovi. Předměty, jež se vrátily po sedmdesáti letech zpět do Mohelnice, budou používány pro výstavní a vzdělávací účely.
Příběh rodiny Zieglerů ukazuje, jak se nacistům a později i komunistickému režimu podařilo vymazat tyto lidi z paměti města. Dnes již téměř nikdo neví, že v jednom domě na náměstí byla židovská modlitebna, mnoho lidí z okolí vůbec netuší, že v Lošticích je krásný židovský hřbitov. Nacisté se důsledně snažili vyhladit Židy nejen fyzicky, ale vymazat je i z historie. Proto pálili židovské matriky, sváželi tóry ze synagog v celé zemi a chystali se je zničit. Netečností k židovským památkám a historii dnešní doba mnohde v tomto úkolu nevědomky pokračuje.
Moravský sever, 3. května 2005
Terrry Haass
Malířka, grafička a sochařka
Narodila se v Českém Těšíně roku 1923. Před válku žila se svojí matkou Adolfínou a mladším bratrem Ferdinandem u svého dědečka Ferdinanda Grimma v Mohelnici. Pan Grimm vlastnil dům a obchod s módním zbožím naproti kostelu sv. Tomáše. (Dnes Italská cukrárna, S. K. Neumanna čp. 5). Studovala na odborné dívčí škole Pöttingeum v Olomouci. Po obsazení Sudet německou armádou v roce 1939 opustila společně s matkou a bratrem zemi. Důvodem pro emigraci byl jejich židovský původ. V témž roce přichází do Paříže, kde zahájila studia na Ecole des Beaux–Arts . Po vypuknutí války mezi Německem a Francií odchází přes Portugalsko a Španělsko do New Yorku, kde záhy získala stipendium na Art Student's League . Během svého desetiletého pobytu ve Spojených státech studovala umění, pracovala v proslulém Atelier 17 vedeném grafikem S. W. Hayterem a setkávala se s předními představiteli abstraktního expresionismu (Jackson Pollock, Willem de Kooning, Franz Kline a další). V roce 1950 začala vyučovat grafiku v New York City College a setkala se s Albertem Einsteinem, jehož teorie o prostoru a čase ovlivnili její další tvorbu.
Dům Ferdinanda Grimma ve kterém žila Terry Haass s matkou a mladším bratrem.
Mohelnice kolem 1925
Grimmovi vlastnili dům od roku 1905. Dnes S. K. Neumanna 5, Italská cukrárna
Koncem roku 1951 se vrací do Paříže a zahajuje uměleckou činnost v ateliéru Rogera Lacouriere na Montmartu, kde se setkává s dalšími významnými umělci (Pablo Picasso, Joan Miró, André Masson a mnozí další). Vedle umělecké tvorby se věnuje i studiu archeologie. Po získání diplomu z klasické archeologie na Ecole du Louvre se účastní četných výzkumů v Turecku, Libanonu, Izraeli, Íránu a Afganistanu. Poznatky z výzkumů se odráží nejen v jejím výtvarném projevu, ale i v činnosti literární. V roce 1961 vydává knihu Inanna která je inspirovaná sumerskou básní z třetího tisícitelí př. n. l. Během šedesátých let se zabývá výtvarnou tvorbou a archeologií, zatímco od počátku sedmdesátých let se zaměřuje především na umění (malba, grafika a plastiky z plexiskla a oceli). Její díla jsou vystavována v předních galeriích ve Francii, Itálii, Německu, Spojených státech a v dalších zemích. Mezi četné ocenění tvorby Terry Haass patří Stříbrná medaile za plastiku z Bilan de l‘Art Contemporain, Quebec, Kanada a zlatá medaile za plastiku Akademie Leonardo da Vinci, Řím, Itálie.
Náhrobek Ferdinanda Grimma
Narozen 1871, zemřel 13. června 1934
Židovský hřbitov v Úsově
Její práce jsou zastoupeny v celé řadě nejvýznamnějších veřejných sbírek jako například: Museum of Modern Art , New York; Guggenheim Museum , New York; Museum of Art, San Francisco; Smithsonian Institute , Washnigton, DC; Kunstmuseum Basel, Basilej; Musée d'Art Moderne de la Vile Paris , Paříž; Victoria and Albert Museum , Londýn a mnohé další.
Reklama - Koncem dvacátých let přenechává dědeček Grimm
podnikání dědicům a obchod mění název na „ Egon Goldmann nástupce Ferdinandda Grimma“
Moravský sever, 1928
Terry Haass žije a tvoří v Paříži. Četní její příbuzní včetně otce zahynuli během holocaustu. Dědeček Ferdinand Grimm zemřel roku 1934 je pochován na židovském hřbitově v Úsově. Členové sdružení Respekt a tolerance jsou s paní Haass v písemném kontaktu. V roce 2006 byla po konzultaci s umělkyní založena Cena Terry Haass, která je udělována studentům a pedagogům, kteří se zapojili do vzdělávacích a výtvarných programů sdružení. Více informací viz: Ostatní – Ceny a Soutěže – Cena Terry Haass.
Prameny a literatura:
Šimková, A., Renotiere, G.(ed) : Terry Haass Světlo - čas - prostor. Katalog výstavy, Muzeum umění Olomouc, 2006
Rosatzin, E.: Židé v Mohelnici. Sepsané vzpomínky. Warden, Německo 2003, Archiv R&T.
Achab, J.: Projekt keshet – židovský hřbitov Úsov . 2004
Reklamy: regionální noviny Moravský sever 1928
Kol.: Terry Haass – graphisches Werk. Katalog, Bachum 1997
Dopisy od Terry Haass. Archiv R&T
GRÄTZEROVA TOVÁRNA PŘESNÝCH NÁSTROJŮ
Majitelé, zaměstnanci a učni Mohelnice 1925
GRÄTZEROVA TOVÁRNA PŘESNÝCH NÁSTROJŮ
Továrnu na výrobu nástrojů a raznic založil v r. 1919 Moritz Grätzer (na snímku čtvrtý zprava s knírem) a koncem téhož roku v ní pracovalo 40 zaměstnanců. V průběhu třicátých let stoupnul počet zaměstnanců na 180 osob. Původní provozovna se nacházela na dnešní Zábřežské ulici. Roku 1932 bratři Grätzerové – Arnošt (třetí zprava v klobouku) a Richard (třetí zleva) zakoupili pro nástrojárnu větší objekt bývalé sirkárny na konci dnešní Masarykovy ulice. Grätzerova továrna měla vynikající reputaci a vyškolilo se v ní mnoho specialistů, kteří svou proslulou technickou dovednost předávali dalším generacím. Strojírna je stále v provozu, vyrábí obdobný sortiment zboží a operuje pod názvem MEZ Mohelnice s.p. (lidově Čtrnáctka).
Grätzerovi byli židovského původu a proto odešli před válkou do Palestiny. Synové Richarda Grätzera - Otta a Kurt později vstoupili do Čs. zahraniční armády a bojovali proti nacistům v Africe a Západní Evropě. Vrátili se zpět v roce 1945 a Otto se oženil s Felicitas Wolfovou (sestra Otty a Kurta Wolfových). V šedesátých letech s ní odešel do USA, kde žili pod jménem Garda.
I některé další mohelnické provozovny patřily židovským rodinám jako např. pila Felixe Lechnera, která stávala u vlakového nádraží. Pila byla spojena s výrobou beden a párátek a v roce 1920 zaměstnávala kolem jednoho sta pracovníků.
Jiří Fišer - rozhovor s mužem kterého léčil Anděl smrti
Pan Jiří Fišer žije se svojí manželkou v Mohelnici. Hned při našem prvním setkáni mi sdělil, že na svoje dětství prožité v koncentračním táboře nevzpomíná rád. Občas však poskytuje rozhovory, nebo informace pro články, a to především proto, aby uctil památku všech svých příbuzných a ostatních spoluvězňů, kteří neměli to štěstí a konce války se nedožili. Předávání svých vzpomínek považuje za upřímné varování pro ty, kteří utrpení nacizmu nezažili a tudíž nechápou, co se stalo a co se muže stát, když lidé znovu naletí hlasatelům teorii a návodů na rychlé a jednoduché vyřešení všech problémů lidstva. Rasová nenávist, násilí a vraždění vlastně neskončilo. Pouze se to divadlo hrůzy přestěhovalo do jiných části světa.
Jak to všechno začalo?
Narodil jsem se v roce 1936 v České Třebové, kde můj tatínek pracoval jako zaměstnanec Československé státní dráhy. Na počátku okupace byl zatčen za protistátní činnost, odvezen do Říše a popraven. My jsme bydleli v Nesovicích u Brna, odkud jsem byl počátkem dubna roku 1942 jako šestiletý chlapec deportován společně s matkou a oběma sourozenci do Terezínského ghetta transportem Ah19. Důvod pro věznění byl náš židovský původ. V ghettu jsme byli drženi dva roky. V tomto neutěšeném prostředí se čas vlekl velmi pomalu a my jsme nejvíce toužili po návratu domů. Do školy jsme chodili jen krátkou dobu. Často jsme museli pomáhat při úklidu vězeňského dvora a v zimním období jsme také myli nádobí a škrábali brambory ve vězeňské kuchyni. Léto bylo o něco veselejší, neboť jsme mohli jezdit s našim strýcem Richardem Fischerem na pole a pomáhat mu při práci. Pracoval jako kočí a svážel z polí úrodu a krmení pro dobytek.
Ale vy jste byly děti. Mohli jste si někde hrát. Měli jste na to vůbec náladu? Děti si dokáží hrát snad všude a je to moc dobře. Ve volných chvílích jsme si vytvářeli figurky a hračky z plasteliny, vystřihovali z knížek obrázky pohádkových bytostí a později jsme si dokonce vytvořili malé loutkové divadlo. Účinkovali jsme i v opravdovém divadle, které se hrálo v provizorních prostorách na půdě nad kasárnami. Ještě dodnes si vzpomínám, že divadelní hra nesla název Brundibár. Tyto aktivity byly pro nás nesmírně důležité a užitečné, neboť nám pomáhaly odpoutat naši mysl od strašidelného světa, který nás obklopoval a který nám hrozil.
Jak jste se dostali z Terezína k Mengelemu?
Náš terezínský pobyt byl náhle ukončen 15. května 1944, kdy jsme byli s celou rodinou deportováni transportem DZ 410 – 413 do obávané Osvětimi. Cesta trvala tři dny a dvě noci a nám se zdála nekonečná. Byli jsme namačkáni v nákladních vagónech bez jídla a pití. Cestou hodně lidí zemřelo. Nejsmutněji nám bylo, když jsme projížděli přes naše rodné město Českou Třebovou. Stáli jsme na zavazadlech a malým okénkem jsme se dívali na známá místa, která byla na dosah ruky a přesto pro nás tak vzdálená a nedostupná.
Hned po ranním příjezdu do Birkenau následovala selekce, kterou prováděl neblaze proslulý Josef Mengele. Měli jsme štěstí a byli jsme umístěni do rodinného „Terezínského“ tábora
B II b. Tam jsme společně bydleli v dřevěném baráku až do osudné noci z 10. na 11. července 1944, kdy byl rodinný tábor zlikvidován a v plynových komorách byli zavražděni všichni práce neschopní a také práce schopné ženy, které se nechtěly odloučit od svých dětí. Mezi nimi byla i naše maminka a sestra Věra. Maminka se nechtěla vzdát své dcery, a tak musely zemřít obě. Věře bylo deset let.
Co zachránilo vás?
Můj bratr Josef a já jsme se zachránili jen proto, že jsme byli dvojčata. S několika desítkami ostatních dvojčat z Itálie, Maďarska, Rakouska a jiných států jsme byli umístěni do zvláštního nemocničního oddělení, kam pravidelně docházel Josef Mengele. Tento nacistický zločinec, filosof, lékař a antropolog zvaný Anděl smrti zde prováděl svoje pseudovědecké pokusy. Pravidelně nás vyšetřoval, porovnával míry, váhy, otisky prstů, délky nehtů a mnohé jiné údaje. Každý měsíc nám odebíral krev na laboratorní rozbory. Jindy nám naočkoval látky, které například způsobovaly horečnaté onemocnění, a potom sledoval, zda reakce a průběh nemoci je u obou dvojčat stejný. Mengele svými pokusy zkoumal možnosti zdokonalení amputací a transfůzí krve pro raněné německé vojáky. Rovněž se zabýval metodami, které měly zajistit větší porodnost německých žen, aby se co nejrychleji nahradil úbytek rasově čistých jedinců padlých ve válce.
Měli jste strach?
Byli jsme děti a zejména z počátku jsme se domnívali, že jsme opravdu nemocní a že nás doktor léčí, abychom se co nejdříve uzdravili Za odběr krve jsme dostávali několik kostek cukru a přilepšení ke stravě. Holocaust se nám podařilo přežít díky tomu, že jsme byli děti a brali jsme vše jako nutné zlo, ze kterého jsme neměli rozum. Proto jsme prožité hrůzy snášeli jinak a s větší lhostejností a nadějí než dospělí. Velký pocit zděšení se dostavil až později, po válce, když jsme se dozvídali, co se dělo v jiných odděleních. Uvědomili jsme si, jak snadno jsme mohli být přeřazeni se skupiny těch, které bylo pro potřeby pokusů zachovat na živu, do jiné skupiny, kde se výsledky pokusů se ověřovaly pitvami.
Pokusy prováděl pouze Mengele?
On nebyl sám. Bylo tam několik jiných německých doktorů, kteří nebyli o nic lepší než jejich šéf. Svou horlivostí předháněli jeden druhého. Také tam bylo několik lékařů – vězňů. Ti se nám snažili ulehčit osud, ale jen v rámci daných možností. Za nedodržení předpisů či pokynů jim hrozil trest smrti, tak jako ostatním vězňům. Někteří Mengeleho kolegové byli po válce spravedlivě potrestáni. On sám však spravedlnosti unikl. Utekl do Jižní Ameriky, kde se dožil klidného stáří. Je velmi smutné a pro mě nepochopitelné, že ho po léta podporovali jeho příbuzní a přátelé z Německa.
Jak vzpomínáte na konec války?
Osvobození jsme se dočkali v Osvětimi 27. ledna 1945. Naše dojmy z této krásné chvíle jsme sepsali již v roce 1948. Dovolte mi, abych citoval z autentického záznamu, který vznikl tři roky po osvobození. Bylo nám tehdy dvanáct.
„Na 27. leden 1945 nezapomenu já ani můj bratr Jirka nikdy. Jednoho dne se venku muselo něco mimořádného stát, protože bylo slyšet blízké rány z děl a pušek a dupot okovaných bot německých vojáků kolem bloků. Ani doktor toho dne nepřišel. Letadla nad našimi baráky hučela a dunění děl sílilo. Němci běhali vztekle kolem baráků a nikoho nepouštěli ven. Prý se Rusové blíží, šeptal jeden druhému. A najednou jsme slyšeli venku křik, pláč, zpěv a všechno dohromady. To se již vězni ze všech baráků hrnuli ven jak velká voda, zabaleni v přikrývkách, prostěradlech a v tom, co kdo měl.To bylo znamení, že Rusové vstoupili do našeho tábora. Postupovali opatrně, aby pochytali opožděné Němce. Vězni však nedbali nebezpečí a s pláčem objímali a líbali rudoarmějce.“
Vzpomínám si, že vojáci byli velmi unaveni a vyčerpáni. Dokonce mám za to, že byli i vyhládlí skoro jako my. Prý tak spěchali k našemu táboru aby nás co nejdříve zachránili, že jejich zásobování zůstalo někde daleko vzadu. Chovali se k nám moc dobře. I když za sebou měli několikaleté strádání, kdy se dívali smrti do očí každý den, to co viděli v Osvětimi na ně silně zapůsobilo. Záhy se začali starat o naši výživu, ošacení i léčení. Vojenští filmaři tyto dramatické události dokumentovali a zařadili je do filmu, který nazvali „Leningrad a Osvětim“. Na jednom záběru v tomto filmu jsme zvěčněni, jak spolu s bratrem pochodujeme ve vězeňských pruhovaných uniformách mezi ostnatými dráty. Bylo nám tehdy osm let.
Jak jste se dostali domů?
Naše cesta domů byla poměrně složitá. Jako jediní z rodiny jsme přežili. Místo jména jsme měli jen vytetovaná čísla. Rodiče a domov jsme neměli. Byli jsme přemístěni do Košic, do dětského domova, kde jsme se zotavovali z traumat, která jsme prožili během věznění. Po čtyřměsíčním pátrání nás na Slovensku našel náš strýc Emil. Vzal nás zpět do Nesovic a ujal se naší další výchovy. Později jsme se přestěhovali do Loštic.
Co byste chtěl čtenářům vzkázat na závěr?
Přál bych si, aby se již nikdy neopakovaly hrůzy nacizmu a koncentračních táborů. Proto
Vás všechny prosím, abyste nemlčeli a v zárodku odhalovali všechny projevy intolerance, antisemitismu, rasismu a omezování svobody a to nejen v naší zemi, ale všude na světě.
Rozhovor s panem Fišerem připravil Luděk Štipl, koordinátor sdružení Respekt a tolerance. Upravený záznam rozhovoru byl použit jako podklad pro článek otištěný v časopisech Národní Odboj (2004) a České listy (2005). Záznam rozhovoru byl rovněž použit při přípravě projektu Anděl smrti a vzpomínka na něj. Tato práce, sestavená studentkou uničovského gymnázia Kateřinou Tysoňovou, zvítězila v roce 2006 v celostátní soutěži ministerstva školství „Daniel“.
Pozn. Proces likvidace rodinného tábora v Osvětimi, který zmiňuje pan Fišer, patří mezi nejtragičtější události v našich dějinách. Nejprve během jediné noci z 8. na 9. března 1944, bylo zavražděno v plynových komorách téměř 3 800 českých Židů. Smrti šli vstříc za zpěvu naší státní hymny. Tragedie pokračovala o několik měsíců později, kdy v polovině července bylo během dvou nocí zavražděno dalších téměř 6 500 židovských mužů, žen a dětí. Přestože se bezesporu jedná o největší masakr československých občanů za druhé světové války, tyto události byly za minulého režimu opomíjeny, a snad proto si dodnes jen stěží nacházejí cestu do obecného povědomí a do učebnic dějepisu. (L.Š.)
(foto skenovat ze složky Mohelnice, popiska):