VZPOMÍNKY NA ŽIDOVSKÉ RODINY Z LOŠTIC

Ukázky z výpovědí pamětníků a dopisů

EMIL FISCHER
Byl vdovec, bydlel za mostem na Olomoucké ulici a provozoval obchod se smíšeným zbožím. Hodně lidí z Loštic a okolí se v jeho obchodě vyučilo. Také vykupoval kůžky. Ráda jsem tam chodila. Za kůži jsem dostala korunu a ještě cukroví. Po příchodu Němců měl velké obavy o svoji budoucnost. Často říkával mým rodičům: „Jestli to přežiju, tak zaplatím váš dluh, co máte na chalupě“. Jeho obavy se naplnily – zahynul jako první z loštických Židů.

Anna Drlíková, Loštice

MORGENSTERNOVI
Za okupace se někteří lidé v Lošticích nám báli pomáhat, protože jsme byli Židé, jiní byli odvážnější a uvědomovali si naši tíživou situaci. Stále vzpomínám na paní Linhartovou z hospody, která nám večer nosívala jídlo, a na pana Hauka, který sice dělal starostu, ale tajně nás navštěvoval a sháněl pro nás potravinové lístky. Také pan učitel František Pokorný se o nás staral a dbal na to, abychom se mohli ve škole učit.

Alžběta Dostálová, Mohelnice

FRIEDA FUCHSOVÁ
Jednou odpoledne jsem seděla s děvčaty na lavičce kousek od našeho domu a povídaly jsme si o všem možném. Byla tam s námi také Frieda Fuchsová. Po chvíli šla kolem ta Němka Bühnová. Všimla si Friedy, přistoupila k ní a začala ji bít po tváři a křičela na ni a nadávala jí, že si dovolila sedět na veřejnosti s ostatními lidmi. Bylo nám Friedy líto, ale nic jsme nemohly dělat. Bühnová a její muž pracovali na obci a byli to nacističtí fanatici a ona podobných incidentů způsobila více. Čechy také neměla ráda a před koncem války oba uprchli do Rakouska, protože měla strach z odplaty.

Božena Weiserová., Loštice

GRETA WEISSOVÁ
Byla svobodná a měla ráda děti. Chodila k nám, vozila mého mladšího bratra v kočárku a starala se o něj. V roce 1941 k nám přišel policajt Gongol a pohrozil rodičům, že děcko, které vychovává Židovka, může být úředně odebráno na převýchovu.

František Faltýnek, Loštice

KURT SCHNITZLER
Jezdil k nám na návštěvy vlakem, a to tak, aby přijel až za tmy. Já jsem na něho čekala na nádraží, na Davidovu hvězdu jsme dali aktovku, chytla jsem ho pod paži a šli jsme domů. Potom to začalo být pro ně horší, tak jsme mu s maminkou řekli, ať u nás zůstane, že ho schováme. Byl u nás několik dnů, ale potom nám to rozebral, že jeho ukrývání je pro nás všechny moc nebezpečné, a vrátil se domů... V Terezíně působil jako lékař, setkal se tam i s Kurtem Wischnitzerem. Tajně jsme si dopisovali a posílala jsem mu tam nějaké léky. V roce 1943 zahynul v Osvětimi.

Marie Hájková, Loštice

Před válkou bylo všechno hezký. Člověk neměl ničím zatíženou hlavu, nad ničím špatným nepřemýšlel. Když jsem šla v dvaačtyřicátém do Terezína, měla jsem už 24 roků, ale vůbec jsem neměla tušení, co se může stát.

Greta Fischerová, Loštice (Moravský sever 1996)

„Dopsal jsem hru Co zabilo Goliáše. Vysílali mi to po dvakráte v BBC v Londýně.... Řekni to našemu panu učiteli Pokornýmu…Je mi někdy moc teskno a rád bych se ještě jednou podíval na řeku Třebůvku, na Karafiátku, kde jsme se koupávali, na Střelici a vůbec na moje Loštice....“

Josef Hirsch, Tel Aviv, Izrael
(dopis, archiv RaT)

„Rád potkávám své dávné přátele, jsem dost sentimentální a tak se do Loštic rád vracím…Navíc hanáčtina je pro mě vlastně rodná řeč“.

Max White (tehdy Maxmilián Weiss se svými přáteli na zahradě restaurace Na Pešti. Loštice kolem 1935

Max White, Londýn, Velká Británie
(Moravský sever, 27. 08. 2001)

Novinky:

Červen 2008: Divadelní představení CHANA v loštické synagoze

Červen 2008: Slavnostní otevření synagogy v expozice v Úsově

Květen 2008: Vzdělávací program, ZS Klopina

V průběhu roku 2007 sdružení Respekt a tolerance vytvořilo nové webové stránky a sestavilo vzdělávací programy na DVD a CD „Vzpomínky na židovské rodiny (nejen) z Loštic, Mohelnice a Úsova“. Tyto programy jsou poskytovány školám zdarma a byly realizovány s pomocí nadačního příspěvku NFOH.