Tiskové zprávy

Kurt Wolf - smutné výročí

9. března uplyne 70 let ode dne, kdy daleko od svého domova padl v bitvě u Sokolova Kurt Wolf.

• 
• 
• 
•  

Kdo to byl Kurt Wolf?
Narodil se v roce 1915 v Lipníku nad Bečvou. Odtud se s rodiči přestěhoval do Mohelnice. V převážně německy hovořícím městě navštěvoval českou obecní školu. V roce 1935 maturoval na Zemském reálném gymnáziu v Litovli, které nepřestal navštěvovat ani po přestěhování do Olomouce.

• 
• 
• 
•  

Jeho další kroky vedly na studia medicíny na MU v Brně. Těsně před promocí v roce 1939 si uvědomil nebezpečí, jež Židům hrozilo, a tajně utekl přes Polsko do tehdejšího Sovětského svazu. Zpočátku tam pracoval jako lékař a později vstoupil do československé vojenské jednotky, která společně s Rusy bojovala proti nacistům.

• 
• 
• 
•  

Československá vojenská jednotka se začala formovat v Buzuluku (tehdejším Sovětském svazu) v prosinci 1941. Po veřejné výzvě se do ní hlásili lidé pocházející z Československa včetně uprchlých Židů, německých antifašistů atp. Mnoho Čechoslováků se díky tomu dostalo z komunistických pracovních táborů (gulagů). V červenci 1942 byla jednotka reorganizována na 1. československý samostatný polní prapor. 30. ledna 1943 jednotka odjela do frontové oblasti a právě v březnu 1943 poprvé zasáhla do bojů v bitvě u Sokolova.

• 
• 
• 
•  

Wolfovi rodiče se s dcerou Felicitas a druhým synem Ottou během války skrývali před nacismem v lese u Tršic. Během tohoto skrývání si Otto psal deník, jenž u nás vyšel teprve po pádu totality pod titulem Deník Otty Wolfa 1942-1945 (Sefer, 1997, 2011).

Poslední dny války zde zaznamenala Felicitas, neboť Otty se stal obětí Zákřovské tragedie. Rodiče se v jeden jediný den, v den osvobození, dozvěděli o ztrátě obou synů. Felicitas do deníku v doslovu zapsala: „ Samozřejmě jsme se hned sháněli po našem Otíčkovi a bylo nám řečeno, že Otíček již dvaadvacátého dubna, když neprozradil nic a nikoho, byl mučen a zaživa upálen. Mezitím se dal tatínek do řeči s židovským majorem, který byl stejně jako my ubytován s ruskými vojáky na Národním výboru v Tršicích. Ptal se ho, zdali někdy neslyšel jméno Kurt Wolf. Major se zamyslel a řekl, že 9. března 1943 byla k boji nasazena československá jednotka u Sokolova za vedení generála Ludvíka Svobody a Kurt byl jeden z velitelů-hrdinů, kteří položili svůj život. Pláčem a nářkem padali moji rodiče z jednoho srdečného záchvatu do druhého.“

• 
• 
• 
•  

Maminka po ztrátě dvou synů ochrnula na půl těla. Otec Berthold Wolf se stal od roku 1945 členem pohřebního bratrstva Židovské obce Olomouc a jako kantor a úřadující místopředseda (1950-1956) zde působil až do své smrti v roce 1962. Dcera Felicitas po událostech v roce 1968 emigrovala se svou rodinou do Spojených států a deník si vzala s sebou a věnovala jej do sbírek United States Holocaust Memorial Museum in Washington, D.C.
Rodiče se však nikdy nedozvěděli, za jakých okolností jejich syn Kurt padl a jak statečně se v bojích zachoval.
Až po návratu z emigrace se Wolfova neteř od Kurtova kamaráda dozvěděla o strýcových posledních chvílích. Setkání zprostředkovala MF DNES.

Po 67 letech se žena dozvěděla, jak zemřel její strýc u Sokolova
Neteř bojovníka od Sokolova Kurta Wolfa si před třemi týdny v MF DNES přečetla zmínku o smrti strýce. Dlouho po osudech svého příbuzného marně pátrala. Až nyní se sešla s jeho spolubojovníkem i nejlepším kamarádem a poprvé slyšela, jak vypadaly poslední chvíle jejího strýce.
Linie československých obránců ukrajinského městečka Sokolova byly v březnu 1943 už dávno protrženy nacistickými tanky, avšak Kurt Wolf střílel na postupující útočníky dál z kulometu, jako by se ho smrt či hrozící zajetí netýkaly. A zajetí bylo tou horší variantou. Žida, který měl tolik "drzosti", že vstoupil do Československého polního praporu v Sovětském svazu, by totiž nacisté jistě před popravou nejdříve mučili.
Protitankový kanon, který Kurt Wolf jako kulometník bránil palbou před německou pěchotou, dostal přímý zásah, ostatky jeho obsluhy výbuch granátu rozmetal do všech stran. Avšak opodál zakopaný Wolf pálil dál. Až do té chvíle, kdy ho smrtelně zranil další výstřel z německého tanku.

Vyznamenání od Beneše
Pro Wolfovy příbuzné, kteří v roce 1968 emigrovali do USA, skončilo pětašedesátileté až dosud bezvýsledné pátrání po tom, za jakých okolností zahynul tento hrdina druhé světové války. A přispěla k tomu i MF DNES.
Když si totiž Wolfova neteř Eva Vavrečková přečetla v polovině března vzpomínku veterána bojů od Sokolova Alexandra Beera, jak ho Kurt Wolf prosil o ránu z milosti, musela v tu chvíli noviny v slzách odložit.
"Pro naši rodinu je to první zpráva o posledních chvílích Kurta. Věděli jsme jen to, že padl u Sokolova. Po válce ho prezident Edvard Beneš posmrtně vyznamenal křížem Československého vojenského řádu Bílého lva Za vítězství, z čehož babička s dědečkem usuzovali, že se choval statečně. Ale to bylo až dosud vše, co jsme věděli," říká Wolfova neteř Vavrečková.

Když se před několika dny setkala s Wolfovým spolubojovníkem Alexandrem Beerem, dozvěděla se konečně podrobnosti z posledních měsíců i minut strýcova života. Oba muži se stali nejlepšími přáteli při výcviku Československého polního praporu v Buzuluku.

Sašo, zastřel mě!
"Nacistům jsme při jejich prvním útoku vyřadili šestnáct tanků. Ustoupili a vrátili se už s šedesáti obrněnci. Rozpoutalo se pro nás úplné peklo," vzpomíná Beer, který tehdy u Sokolova velel minometnému roji. Když zahlédl, že palebné postavení Wolfova kanonu dostalo zásah, pomyslel si, že s kamarádem je konec. Nakonec mu to nedalo, aby se při ústupu nepodíval, zda Kurt přežil.
"Měl strašnou ránu v břiše, uniforma mu mokvala krví, a když si rozerval blůzu, odhalila se mu střeva. Prosil mě, abych ho zastřelil, že jako lékař moc dobře ví, že je s ním konec a že v žádném případě nechce, aby ho zajali nacisté," vypráví Beer.

Kamaráda vzal pod rukama a vlekl ho přes zamrzlou řeku. Po ledě se za nimi táhla krvavá šmouha a Kurt Wolf přitom neustále naléhal, aby ho Beer zastřelil. Minometník prožíval strašné dilema: sám byl už na konci sil a nechtěl umírajícího kamaráda opustit. Ještě dnes - po pětašedesáti letech - musí své vyprávění kvůli slzám několikrát přerušit. Stále si vyčítá, že nakonec vyslyšel Wolfovy prosby, aby ho opustil a sám přežil.
Nakonec nechal Kurtovi pušku a se zraněnou nohou se belhal k druhému břehu řeky. Udělal sotva pár kroků, když zaslechl výstřel. Kurt Wolf se střelil z pušky do úst. "Byl jen o dva roky starší a mnohem schopnější než já. A větší úspěchy měl také u děvčat," dodává válečný veterán Beer.

Nejsem felčar, chci bojovat!
Kurtu Wolfovi chyběla jediná státnice k lékařskému diplomu. Nabídku z velení praporu, aby vstoupil do zdravotnické jednotky, umíněně odmítal s vysvětlením, že felčarem může být až po válce, ale teď si chce v boji vyřídit účty s nacisty.
A nebyl zdaleka sám. V praporu sloužili podle historika Miroslava Brože inženýři či lékaři, kteří se zřekli důstojnických míst v týlu a narukovali raději v hodnostech vojínů do první linie.
Zdroj rozhovoru
MF DNES a portál iDNES.cz 4. dubna 2010

• 
• 
• 
•  

Kurt Wolf byl za hrdinství v bojích o Sokolovo posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu. Posmrtně mu byl přiznán titul MUDr. a byl povýšen z četaře na poručíka. Prezident Beneš mu udělil vojenský Řád Bílého lva „za vítězství“ I. stupně.

• 
• 
• 
•  

Ze vzpomínek na Kurta zaznamenaných v Deníku jeho bratra Otty Wolfa:

4. ÚNORA 1943, ČTVRTEK, 33. TÝDEN
Ve 3 h ráno jdu s tatou pro vodu a spát jdeme až v 6 h ráno a hned snídáme. Spíme do ½ 12 h a obědváme polévku a brambory s oškvarkama. Odpol. spíme. Večeříme chléb a povidla a kávu. Je obleva. Sl. přišel o 11 h a potkal Hanusa. Donesl chléb a různé věci. Dnes padl Stalingrad a zároveň dnes zasáhla poprvé do bojů česká legionářská jednotka. Možná že náš K[urt] tam bude také. Sl. zde spí až do 5 h ráno.

12. ÚNORA 1943, PÁTEK, 34. TÝDEN
(…) Večeříme jelita s brambory od včera. Pozvali jsme Sl. na počest narozenin m. K. pijeme čaj a rohlíky a zákusky (perník od Lotky). Licka vyšila na červený polštářek: „My všichni Ti Kurtíčku přejeme, abys brzy přijel.“ Uprostřed byla K. fotka. Trochu vykládáme a pak jde Sl. dolů. Situace je výborná. Sl. jde o 3 h domů.

12. ÚNORA 1944, SOBOTA, 86. TÝDEN
Snídáme a do 10 h spíme a modlíme se. (...) Dnes je podvečer Kurtových narozenin. Lici už měla nakreslený arch papíru se svérazem a napsáno: Dej Bože zdraví a brzký návrat našemu milému Kurtovi. Uprostřed papíru je jeho fotka. Lici šije Pluhařovi z kabátu vestu a dává jí to hodně práce. (…)

16. ZÁŘÍ 1944, SOBOTA, 117. TÝDEN
(...) Dnes je předvečer Roš Hašona. O 6 h večer se modlíme. K večeři je nudlová polévka, omáčka zasmažená a barches a pivo. Čekáme na paní Tichou, zdali přijde. Snad i Kurtík bude pamatovat, v těžkých chvílích na Boha, modlíme se o něho, aby se brzy a šťastně vrátil. (...)

13. ÚNORA 1945, ÚTERÝ, 139. TÝDEN
O 7 h snídáme bílou kávu. K obědu je krupic. polévka s praženou houskou a zelové škubánky s mákem. Je to na počest Kurtíkových narozenin, má dnes 30 let, máme fotku v pokoji. (…) K večeři je chléb s tvarohem. Pak přišla Anča, donesla ryby a 5 Vlast (cigaret). Sedí zde do 7 h. Situace je prý prima. Podle novin dobyli Rusi v Říši město Lignitz. O ½ 8 h jdeme spát.

27. DUBNA 1945, PÁTEK
V 8 h se modlíme, snídáme kousek polechtaného chleba. Maminka vylila vodu, proto musím jít ráno hned pro vodu. Tata se neholí, roste mu plnovous. Ráno se jenom trošku každý ogruzáme , ani se nám nechce umýt řádně. Nemáme vůbec nic na hlavu a jen prosíme Pána Boha, aby nás již vysvobodil a všechny nás, i O. a Kurtíka zachránil. Vláďa Zd. dělá v poli. Počasí jest dosti pěkné. Střílení není vůbec slyšet. Proto jde na nás pesimismus. Obědváme chléb s marmeládou. Večeříme totéž. Je předvečer maminčiných narozenin. Kolem nás zase přišli vyřezávat stromky, musíme proto prchat.

 

O působení Kurta Wolfa se pochvalně zmiňuje generál Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy i další autoři.
(Srov.: Filip, J. Hrdinové od Sokolova. In: Severní Morava, sv. 45. Šumperk: 1983, s. 19- 22; Filip, Z. Cesty hrdinů. Štíty: 2002, s. 120-123; Kulka, E. Židé v československé Svobodově armádě. Praha: 1990, s. 124, 135, 155, 197, 204, 205, 218; Kulka, E. Jews in the Czechoslovak Armed Forces abroad during World War II. In: The Jews of Czechoslovakia, vol. III. Philadelphia: 1984, s. 433; Kol. Za svobodu Československa I. Praha: 1959, s. 122, 153; Reicin, B., Mareš, J. Věrni zůstaneme: Sborník reportáží a dokumentů. Moskva: 1943, s. 103, 106; Reicin, B., Mareš, J. Sokolovo. Praha: 1948, s. 171-176; Svoboda, L. Z Buzuluku do Prahy. Praha: 1963, s. 132).
Tisíce židovských mužů a žen bojovaly v československých bojových jednotkách jak na východní a západní frontě, tak i na Středním východě. Zúčastnili se i domácího odboje včetně Slovenského národního povstání a dle ně¬kterých propočtů zpočátku tvořili více než padesát procent Svobodovy armády bojující proti nacistům na východní frontě. (Srov. Pěkný, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: 2001, s. 571; Kulka E. Židé v československé Svo¬bodově armádě. Praha: 1990, s. 168; Franková A. Židé v armádách protihitlerovské koalice. In: Židé: Dějiny a kultura. Praha: 1997, s. 77-78; Zudová-Lešková, Z. ed. Židé v boji a odboji. Historický ústav, Praha: 2007).

 

 

V tisícovce vojáku 1. polního praporu, kteří se zúčastnili Bitvy u Sokolova, se objevilo i několik odvážných mladých lidí z našeho regionu. K těm, kteří tam padli hrdinnou smrtí, patřil kromě četaře Kurta Wolfa také rotmistr Hynek Voráč z Bohuslavic. Za svoje hrdinství byl vyznamenán in memoriam Řádem Rudé hvězdy a Československým válečným křížem 1939.