logo_small2

The fates Sumperk

Arnošt Bodansky vzpomíná

PICT5267Výběr ze vzpomínek sepsaných v roce 1989.
Já jsem byl vychováván v normální židovské rodině. Slavili jsme židovské svátky Pesach, Jom kipur a Chanuku. Také jsem slavil Bar micva. Musel jsem navštěvovat soukromé náboženské lekce a učit se hebrejsky. Náš místní rabín Dr. Hoff mě učil ve svém domě. Byl to velmi laskavý a oddaný muž (…).

Otec se usadil v Šumperku kolem roku 1912. Po dokončení povinné praxe v nemocnici si otevřel ordinaci na Hlavní třídě (Schillerstrasse 9). Na mosazné tabulce bylo vyryto MUDr. Emil Bodansky, praktický lékař. Působil také na tuberkulózní léčebně.

Událost, kterou si budu pamatovat navždy, byla naše návštěva u hraběnky ze starého českého rodu (Žerotínů). (…) Otec byl jejich lékařem. Žerotínové bydleli ve vesnici vzdálené asi 10 mil (16 km). Byli jsme pozváni na oběd a hraběnka pro nás poslala kočár s koňmi.

Když jsme bydleli v Šumperku, pod naším bytem bylo pekařství s obchodem do ulice. Trávil jsem tam hodně času čekáním na úlomky a zbytky. K nevelké radosti rodičů jsem potom chodil domů později a nechtěl jíst oběd. (…) Pan Kratzer byl přítelem mých rodičů a stál při nich až do samého konce - do jejich deportace.

Naši sousedé (nežidé) od naproti nás každý rok zvali na Štědrý den do jejich domu. Hodně to na mě působilo, protože jsem prožíval pravý vánoční večer se sněhem a padajícími vločkami. V pokoji měli vysoký nádherně ozdobený vánoční stromek s hořícími svíčkami. Celý stromek se otáčel, protože byl připevněn k velkému hracímu strojku, jež hrál Tichou noc. K večeři byl kapr, po kterém následoval čokoládový strom ozdobený marcipánovými hříbky a trpaslíky. Potom jsme rozdělávali dárky a obě rodiny si užívaly vánoční pohodu. (…) Ten soused byl šéfem velké textilní továrny. Později se jako jeden z prvních v našem městě dal k nacistům a když Německo prohrálo válku, spáchal sebevraždu.

Po příchodu Němců do Sudet v roce 1938 museli rodiče vše zanechat ve městě a odstěhovat se do vnitrozemí. Usadili se v Prostějově, kde žil strýc Julius s rodinou. Rodiče velmi trápilo, že museli opustit svoje známé a přátele a také otcovy pacienty. Vzpomínám si na proslulé ujišťování Němců: Nic se vám nikdy nestane, my se o to postaráme. (…) Byl to však jen počátek příštího utrpení.

Na radu kolegy, se kterým jsem tehdy bydlel v Praze, jsem kontaktoval Dona a sestru Lydii (tehdy žijící v Anglii) a požádal je o zaslání letenky. Letenka dorazila během několika dnů, a tak jsem se dostal na jeden z posledních letů ze země. Přistál jsem v Hendonu, což bylo tehdy londýnské letiště.

Celá rodina se snažila dostat mé rodiče do Anglie. Otec byl stále optimistou a doufal, že žádná válka nebude, a že se s matkou nemají čeho obávat. Jediné jeho přání bylo, vrátit se ke svým pacientům. Nakonec válka vypukla a my jsme s nimi ztratili kontakt. (…) Otec byl zatčen a strávil týden ve vězení. Důvodem bylo obvinění, že údajně léčil české pacienty lépe než německé.

Styděl jsem se chodit v civilních šatech a rozhodl jsem se jít bojovat. (…) Do české armády v Anglii jsem vstoupil roku 1940. (…) V roce 1944 jsem odešel s ostatními invazními jednotkami do Francie a poté jsme asi devět měsíců odstřelovali Dunkirk, kde se stále držely německé síly. Odtud jsem postupoval přes Německo do Československa. (…)
Otec zemřel v srpnu 1943 v Terezíně. Podlehl hladu a tuberkulóze (…) Oba rodiče tam byli posláni v červnu 1942. Matka byla později deportována do Osvětimi, kde zemřela v prosinci 1943. Mnozí ostatní lidé z mého rodného města zahynuli přibližně ve stejnou dobu.

Český profesor Štech z českého gymnázia v Šumperku a jeho paní byli naši rodinní přátelé. Po příchodu Němců se odstěhovali do Brna. Jednoho dne krátce po skončení války jsem náhodou zahlédl inzerát v pražských novinách, ve kterém někdo žádal, aby se přihlásil kdokoliv z rodiny Bodanských. Byl jsem ještě pořád v armádě, a tak jsem zavolal na uvedené číslo, abych zjistil, o co se jedná. Ozval se profesor Štech a řekl mi, že by mě rád viděl. Slíbil jsem mu, že přijedu co nejdříve. (…) Vlakem jsem jel do Brna, našel jsem jejich byt a zůstal u nich přes noc. Štechovi mi předali váček se šperky mé maminky. Rodiče si je u nich uschovali před tím, než šli do transportu. Jaká náhoda a poctivost. Sestra Lydia a moje žena Joyce si je po mém návratu z Československa do Anglie rozdělily.

Ze vzpomínek přeložil a upravil Luděk Štipl

© 2010-2011 Respect and Tolerance | AD Webdesign | Citarny.cz - dobre knihy