The fates Sumperk

Gerhard Wanitschek

Muž, který je nyní doma v Hardheimu v Německu, se pravidelně vrací do Šumperka. Prožil zde své dětství a mládí, narodil se totiž v roce 1932 v českoněmecké rodině ve Vikýřovicích. Po válce se vystěhoval za otcem do tehdejšího západního Německa. Je duší Společnosti česko-německého porozumění a stál u zrodu partnerství Šumperka s Bad Hersfeldem.

Můžeme nyní psát celé kurikulum vitae, výčet dat a životních peripetií tohoto výjimečného člověka. Ovšem nejsme si zcela jisti, zda by pan Wanitschek, ze skromnosti sobě vlastní, chtěl hovořit o svém životě tak dopodrobna.

Za jeho životní postoje hovoří jeho práce a také on sám. Předkládáme Vám jeho vzpomínky tak, jak se nám podařilo je zachytit.

Jednou jsem dostal od kamarádky knížku se židovskými anekdotami. Byla v nich velká moudrost. Napadlo mě, jací to byli lidé? A co se vlastně stalo s těmi šumperskými Židy? Vybavila se mi jména těch, ke kterým jsme chodili nakupovat: Weissbarth, Bandler, Kantor. Jejich jména a adresy jsem si potom ověřil ve starém adresáři. Při své návštěvě Šumperka jsem zavítal na židovský hřbitov. Na náhrobku rodiny Schildovy jsem si všimnul jména Valtr
a informace, že zahynul v roce 1944. Vzpomněl jsem si na kluka, který byl trochu větší než já. Jako malý chlapec jsem chodil s dědou na pilu, kterou vlastnili Schildovi. Nyní se mi vybavila pila a malý kluk, asi to byl ten Valtr, kterého vozili na vozíku a že jsem se také chtěl na tom vozíku svést. Vůbec jsem nevěděl, že Schildovi byli Židé. Najednou jsem chtěl vědět, co s nimi vlastně bylo. No a potom se mi do rukou dostala fotka, na které byla Gertruda Schildová s dětmi. Valtrovi na ní bylo snad čtyři a půl roku a Božena byla asi o rok starší. Jak jsem se na tu fotku díval, vybavily se mi filmy o holocaustu, které jsem dříve sledoval v televizi, a nic mi neříkaly, nic jsem necítil. Ale teď najednou jsem cítil. Věděl jsem, že musím něco udělat. Z nějakého toho velikého pomníku nikdo nic nemá, je to spíš pomník pro toho stavitele, který ho postavil. Mnohem více bychom však měli vědět, jak to bylo s těmi lidmi, s těmi jednotlivci. Proto se to musí dělat, pro jednotlivce, pro jejich příběhy...

Více než 20 let se zabývám hledáním neviditelných stop. Až do nedávna to bylo pouze sbírání informací, aniž bych přemýšlel o tom, co z toho jednou bude. V mé „sbírce“ jsou velké mezery, budu dále sbírat, dokud mi síly stačí. Bylo mi řečeno, že mám z toho dělat knihu. Toho se trochu bojím. Jsem sběratel, ne spisovatel. A vím, že moje ne úplně dobré známky z německého jazyka byly ve škole asi oprávněné.

A tak došlo ke spojení úchvatné práce sběratele Gerharda Wanitschka se sdružením Respekt a tolerance, které má vlastní zkušenosti s dokumentací historie bývalých židovských komunit v Lošticích, Mohelnici a Úsově i s publikační a vzdělávací činností.

Oběti, vrahové a také já mluvíme nebo mluvili stejným jazykem. Když mohu trochu přispět k tomu, aby oběti nebyly znovu zabity tím, že se na ně zapomíná, pak měl můj život v důchodě smysl.

Těmito překrásnými slovy končí zprávu o své činnosti člověk, kterému je blízké stát mezi židlemi. Je to člověk, který nemá ve svém slovníku, v německém ani českém, slovo lhostejnost a právě proto mu byla k jeho 80. narozeninám udělena Cena Elie Wiesela.1) Tímto uznáním a především touto publikací chceme vyjádřit panu Wanitschkovi poděkování
a ocenění za příkladnou a dlouholetou činnost v oblasti dokumentace židovské historie na Šumpersku a za šíření principů vzájemné úcty, spolupráce a porozumění.


Poznámky

1. Toto uznání zřídilo v roce 2005, se svolením spisovatele a nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesla, sdružení Respekt a tolerance.