Šumperk

Šumperk: Vzpomínky na židovské rodiny

Obchodník s uhlím a speditér Berthold Hirsh se ženou Annou.
Ve 30. letech je Berthold veden v adresáři firem rovněž jako podnikatel v oblasti lihovin. Oba manželé umřeli ještě před válkou. Jejich syn Bedřich se oženil a přestěhoval do Olomouce, kde vedl v Riegrově ulici lékařskou praxi jako urolog. Za nacismu byl v Olomouci zatčen. Po válce se stal členem pohřebního bratrstva a později i předsedou Židovské obce Olomouc. Jeho žena Cecilie zemřela v roce 1943 v Osvětimi.

Když přišel Emanuel Kantor do Šumperka, pracoval jako pomocník v obchodě s textilem u Bandlerů. Po roce si koupil vlastní dům, ve kterém si zřídil obchod s textilním zbožím. Oženil se Malwinou Feinovou a měli spolu 2 děti Mariannu a Hanse. Po křišťálové noci se odstěhovali do Brna a odtud byli rodiče deportováni do Treblinky, kde v roce 1942 zahynuli. Jejich děti se však zachránily včasnou emigrací do USA.

Mezi největší textiláky v Šumperku patřily výše jmenované obchody rodiny Bandlerovy, Kantorovy a do třetice to byla firma Weissbarth a synové, kteří si svůj obchod s textilem zřídili právě v ulici Starobranská. Bedřich a Olga měli celkem 5 dětí – Hermana, Rudolfa, Pavla, Cilly a Trudu. Rodiče umírají v Terezíně. Herman, inženýr chemie, končí svůj život v Mauthausenu. Jeho žena Erna a děti Hana a Kurt válku přežily. Rudolf odchází v roce 1938 se ženou Edith rozenou Bodanskou a dcerou Věrou za tchýní do Prostějova. Krátce po přestěhování je však zatčen. Jeho život končí údajnou sebevraždou v roce 1941, existují však domněnky, že byl zavražděn gestapem. Manželka a dcera byly v roce 1942 deportovány do Malého Trostince, kde jsou i jejich životy násilně ukončeny.I Pavel hledá útočiště pro svou rodinu v Prostějově, odkud jsou však deportováni do Terezína, kde jeho život končí v roce 1943. Jeho žena Greta a synové Otto a Petr zahynuli o rok později v Osvětimi. Válku přežila dcera Cilly v New Yorku a dcera Truda, kte s rodinou emigrovala do Uruguaye a do roku 2000 žila v Montevideu.

Ve Starobranské ulici měl také obchůdek s galanterním a metrovým zbožím Otto Traub. V roce 1938 odchází s manželkou Sabinou do Prahy a odtud jsou v roce 1942 deportováni do tábora Izbica, kde jsou jejich životy násilně ukončeny.

Josef Spitzkopf žil se svou ženou Nethy rozenou Haasovou a čtyřmi dětmi Florou, Gizelou, Moritzem a Davidem. Zařídil si v Šumperku obchod s konfekcí. Na počátku 20. století mu však žena umírá a on se podruhé oženil s Františkou. Z celé rodiny válku přežil jen Moritzův syn Rudolf a jeho druhá žena Anni se synem Heinzem.

Na šumperském náměstí měl svůj podnik také Jakob Stern, obchodník s módním zbožím, jež patřil v sedmdesátých letech 19. století k nejbohatším obyvatelům města. Se ženou Fanny vychoval tři děti: Rosu, Johanu a Adolfa. Druhá generace Sternů však v obchodě tolik úspěšná nebyla a dříve tak výnosný obchod zkrachoval.

Na náměstí vedl Moritz Spitzkopf oblíbenou kavárnu „U Slunce“. Lydia Bodanská (provdaná Showellová) vzpomíná: „(...) rodinný přítel měl kavárnu na náměstí. Jmenoval se Moritz Spitz. On, jeho žena, její sestra Kamila a všichni hosté nás vždy v kavárně velmi srdečně vítali. O mně vždy říkali: Á Lydia , doktorova dcera! Město bylo malé a všichni se navzájem znali. Lidé byli bohabojní a prostí (...)“

Jeden z bratrů, jež vlastnili obchod s textilem na Starobranské ulici, Rudolf Heilig, žil v Šumperku se svou ženou Idou a dcerou Edith. Rodina se uchýlila před nacisty do Prostějova. Odtud byli později transportováni; zahynuli v roce 1942 v táboře Raasika. Edith hrůzy a utrpení války přežila a vrátila se do Prostějova. Ani zde však vzhledem k situaci v zemi nezůstala a emigrovala do Austrálie. Její syn se stal později starostou městské části Sydney.

Dr. Karel Heilig, jehož advokátní kancelář se nacházela na Točáku, obýval těsně před válkou dům na Husitské ulici společně se ženou Rosou, dcerou Erikou a synem Robertem. Již v září 1938 zaznamenali ostré antisemitské útoky v podobě rozbitých oken. Doktor Heilig se zhroutil a rodina se stěhuje do hotelu Grand a později do Prostějova. Robert v březnu 1939 podniká cestu do Palestiny, kde se živil jako zedník a později se vypracoval na dozorce na stavbě. Po válce žil nějakou dobu u matky v Prostějově, ale po nástupu komunismu se v roce 1949 vrací zpět do Izraele. Stal se geologem a od roku 1952 žil v Austrálii. Zbytek rodiny čekal transport do Terezína, kde Karel Heilig zemřel hned v roce 1942. Jelikož žena Rosa pracovala ve správě terezínského ghetta, podařilo se jí a dceři Erice válku přežít.

Na Husitské ulici bydlela rovněž vdova po židovském železničním zaměstnanci Erna Korefová s dcerou Felicitas. Erna byla křesťanka a její rodina pocházela ze Zvole. Dceři se říkalo krásná Lici, lidé ji obdivovali, když po městě chodila v nádherném klobouku. Felicitas si vzala Hardyho Bandlera, který se po válce vrátil a ještě nějakou dobu provozoval obchod s textilem, než spolu emigrovali do Londýna a později do Montrealu.

Na místě bývalého hřbitova vznikl městský Schillerův park (dnes Jiráskovy sady) a právě v této čtvrti se na počátku 20. století začaly stavět jedny z nejkrásnějších vil. Dům č.p. 12 si postavili po vzoru vídeňských architektů šumperští stavitelé Heinrich Popp a Ernest Ulrich sami pro sebe. V roce 1918 jej koupili židovští manželé Berta a Sigmund Bergerovi. Po smrti syna Emila převedli rodiče dům na druhého syna Josefa, žijícího v Londýně. Po příchodu nacistů byl dům i s vybavením zkonfiskován a od března 1939 se stal sídlem Finanční správy Říše. Osud krásné vily byl zpečetěn i za dalšího totalitního režimu, kdy se stala nejprve sídlem Krajského národního výboru a později byla necitlivě přestavěna z důvodu zřízení Domova mládeže pro Střední průmyslovou a železniční školu. Od roku 1993 zde sídlí Pedagogicko-psychologická poradna.

Na ulici 17. listopadu bydlel v letech 1899 – 1906 během svého působení rabín Dr. Moritz Emil Prossnitz. Roku 1900 se oženil s Florou Leimdőrferovou, pocházející rovněž jako její muž z Vídně. Po sňatku jej do Šumperka následovala. Oba zahynuli v roce 1942 v Terezíně.

V domě na Jesenické ulici žil státní městský a železniční lékař MUDr. Vítězslav Freudmann. Jako český státní úředník, v převážně německy hovořícím Šumperku, to neměl jednoduché. Nebyl religiózní. Vzhledem k vývoji situace v pohraničí byl nucen bezprostředně před německou okupací opustit Šumperk. Odjel posledním evakuačním vlakem ČSD do vnitrozemí.V říjnu roku 1939 byl deportován z Ostravy do tábora v Nisku nad Sanem, později byl vězněn v několika dalších koncentračních táborech. Osvobození se dočkal v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce se vrátil do Šumperka, kde pracoval jako obvodní a železniční lékař. Mezi pacienty byl velmi oblíbený.
Ze vzpomínky jeho syna MUDr. Karla Freudmanna

Dům na Žerotínově ulici, který dnes již nestojí, nechal v letech 1893-1895 postavit obchodník s kůžemi Ignaz Ziegler. Zhruba v roce 1895 zde byla zřízena židovská modlitebna. Od roku 1925, kdy je šumperká židovská obec uváděna jako samostatná, funkci jejího předsedy vykonával syn Ignaze Zieglera Arnold. Během Křišťálové noci 1938 měla být původně vypálena i tato modlitebna. Při plánování této spontánní akce však vznikly obavy, že by požárem mohlo být poškozeno elektrické vedení pro nemocnici, plynárnu a jatka, a tak organizátoři svůj plán změnili a spokojili se fyzickou likvidaci vnitřního zařízení modlitebny. Dům samotný byl zbourán až po roce 1989, neboť byl značně poškozen požárem z roku 1986.