Osudy Šumperk

Ing. Miloš Salus

Miloš Salus, český vlastenec, syn šochetův1). Bylo mu 29 let, když skončila
1. světová válka a Česká republika se stala demokratickou zemí. Jako mladý a nadšený pedagog se velmi aktivně podílel na životě nové země.

Po studiích na technice v Praze dostal od
1. září 1929 umístěnku na Veřejnou obchodní školu v Šumperku, tedy přesněji českou pobočku Německé obchodní školy. Téhož roku složil státnice ze zbožíznalství a mechanické technologie. Ve městě s německou většinou se projevoval jako ryzí vlastenec, obětavý osvětový pracovník a nadšený divadelník. S amatérským spolkem Tyl připravil představení náročného Ibsenova dramatu Přízraky. Divadlu se věnoval také se svými studenty. Jeho snahy vedly k vyšší úrovni vzdělávání a kultury. Aktivní byl také v Sokole a připravoval večery české poezie a řadu přednášek o české literatuře, divadle, českých dějinách, vlastenectví, Masarykovi a Tyršovi. Této osobnosti se později věnoval podrobně jako člen organizačního výboru při realizaci výstavy Šumperk Tyršovi a jeho myšlence, která se v roce 1932 setkala s velkým ohlasem veřejnosti. V Šumperku působil Miloš Salus až do roku 1934. Kulturně činný však byl i na svých dalších učitelských štacích v Chrudimi, Pardubicích, kde se zasazoval za práva svých studentů, a v Praze – Karlíně.

S nástupem nacismu spotřeboval veškerou energii do boje proti smrtícímu fašismu. V roce 1937 se v Praze spřátelil s profesorem Jankovcem, Janem Pavlíkem a Miroslavem Satranem. Všichni tito vlastenci byli později zavražděni nacisty. Po Mnichovské dohodě začal být jeho židovský původ na překážku, jeho veřejné přednášky byly zapovězeny, nemohl ani učit. Vrací se tedy do rodného Kladna.

Počátkem roku 1942 byl jako Žid odeslán do Terezína, kde se jeho životní mise naplnila. Stal se jedním ze zakladatelů proslulé ilegální terezínské univerzity a kulturního života v ghettu. Byl to člověk, který se plně věnoval svému poslání ve vzdělávacím systému.2)

Jak uvádí Elena Makarová3) ve své knize, byl jedním ze dvou mužů, kolem kterých se začaly v Terezíně organizovat přednášky. Hlavním cílem Salusových přednášek byla propagace češství. „ Ano, my jsme trestáni, my nosíme zlatou hvězdu, my jsme v koncentračním táboře a oni říkají, že to je proto, že jsme národ židovský. Na druhé straně, naše utrpení a pronásledování jednou skončí a my se vrátíme do našeho českého domova“.

„Smetana - Dvořák – Praha“ byla kulturní výzva 64 členné Salusovy skupiny doplněná mottem: „Informovat a povzbuzovat“. 4) Spolupracovníky skupiny byli především asimilovaní židé z Čech a Moravy. Obsahem ryze českých přednášek byly československé dějiny, dějiny hlavního města Prahy, česká literatura, hudba a umění. Původně nebyly přednášky v češtině povoleny, proto se odehrávaly v odlehlejších kasárnách. Jejich zákaz byl později odvolán. Snahy této skupiny se tedy rozšířily a byly věnovány především české mládeži v dětských domovech a knihovně, ale přesto povětšině zůstaly tajnými pro jejich antifašistický postoj.
Český vlastenec Josef Bondy 5) se dívá na kulturní terezínské aktivity jako na jednu ze světlejších stránek boje Čechů za osvobození.
Miloš Salus si během svého pobytu v Terezíně psal deník. Poslední zápis před transportem směr Osvětim provedl 30. září 1944: Celá série přednášek mé skupiny obsahovala 169 lekcí a navštívilo je 10.247 posluchačů.

1. října 1944 byl Miloš Salus poslán na východ v přeplněném dobytčím vagóně. Jeho přítel Jiří Tesař vzpomíná na tuto cestu, která trvala jeden a půl dne. "Napěchovali nás do dobytčího vozu po 65 mužích. (...) Nic jsme neviděli, až když se najednou otevřela vrata vagonu, silné reflektory nás oslnily a surový hlas s pruskou výslovností na nás řval. (...) Vystoupili jsme. Přede mnou stál malý človíček, polomrzák, prof. Salus, a jen mi pošeptal: „Jiří, to je konec!“ (...) Jeden tam stál se založenýma rukama a jenom palcem ukazoval napravo nebo nalevo. Přede mnou malá postavička šla napravo. (...) Za necelých 20 minut po našem příjezdu plápolaly již rudé plameny z komínů krematoria a tisíce krásných a čistých duší spělo k nejvyššímu trůnu, k trůnu věčného klidu, kde nesídlí nenávist, kde se nerozlišuje, zdali je člověk bílý či černý, zdali je žid či křesťan, křivý či rovný. A mezi nimi byla také duše našeho vždy usměvavého a dobrého profesora Saluse. S Bohem, pane profesore!“6)

Poznámky

1. Šochet – speciálně vyškolený člověk, jehož úkolem je porážet zvířata podle zásady košer porážky zvířat. Vykonává porážku košer savců a drůbeže. Zásady této porážky jsou velmi složité. Každý šochet musí být praktikující žid.
2. V srpnu 1943 si zapsal do svého deníku: „Před několika měsíci mi byla svěřena funkce, která dala smysl mému přežívání v Terezíně. Jal jsem se organizovat život zde starým lidem. Nikdo se o ně nestaral, nikoho nezajímali. Nebylo lehké najít jim místo, spolehlivý systém péče, ale také rozpoznat vypravěče a herce mezi starými lidmi. Každý transport směřující na Východ zničil mé dosavadní snažení. Ale mě už nemohlo nic zastavit.“
3. MAKAROVÁ, E. Univerzita přežití: Osvětová a kulturní činnost v terezínském ghettu 1941-1945. Praha: G plus G, 2002, s. 17
4. „Nikdo nepochopí, čím nám, vyrostlým v českém prostředí, česky nejen myslícím, ale i česky cítícím lidem byla česká přednáška, české divadlo, česká píseň. Úřadování německé, denní rozkazy a tiskoviny německé, na ubikacích část německy hovořících, to vše jsme denně měli kolem sebe. Proto jsme se na našich českých večerech cítili trochu doma, naše myšlenky zalétávaly k známým místům tak těžce zkoušené země.“ Viz. Polák, J., Na věčnou paměť hrdinům. Obchodní akademie Praha – Karlín, 1946, s.42
5. Josef Bondy, spisovatel píšící pod jménem Josef Bor, popisuje aktivní kulturní život v terezínském ghettu a cituje z deníku Miloše Saluse v knize Opuštěná panenka, NPL Praha, 1965
6. Viz. Tesař, J., Sbohem, pane profesore! Na věčnou paměť hrdinům. Obchodní akademie Praha – Karlín, 1946, s. 47

Prameny a literatura

Filip, Z. Životní cesta Miloše Saluse. In.:Terezínské listy 2000/28.
Makarova, M., Makarov, S., Kuperman, V. University Over The Abyss. Jerusalem: Verba Publishers Ltd., 2004.
Kol. Na věčnou paměť hrdinům. Praha, Obchodní akademie Karlín, 1946.
Švecová, L. Význam časopisu Vedem v terezínském ghettu. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2010, s. 23.